Kopretiny pro zameckou paní
Kopretiny pro zámeckou paní
Všude bylo vedro až k zalknutí,jen na hřbitově byl nezvyklý chlad,který byl protkán žilkami bolesti.Za vysokou lípou na kraji hřbitova byl hrob,jehož náhrobek upoutal pozornost všech lidí,kteří občas zašli na samý okraj s touhou najít něco zvláštního.Z náhrobku vyzařovala nádherná tvář mladé dívky,která byla v době,kdy ji fotili,určitě moc šťastná.Její úsměv byl tak krásný,jako by neznala nic hezčího než lásku.Před náhrobkem stál chlapec a díval se smutně na náhrobek,jenž měl v záhlaví citát :“Kdekoli budeš,budeš-li naslouchat,najdeš mě vždy vedle sebe“.Chlapci mohlo být osmnáct,snad o rok více.Stál tam ve stínu lípy a v rukou držel kytici kopretin.Hladil jejich hlavičky a na ruce mu padaly slzy.Já tam stála opodál s trochou zvědavosti a velkou dávkou bolesti.Stál tam snad tři hodiny,ani jednou se neotočil,ani jednou se nepodíval jinam než na tvář té dívky.Přistoupila jsem blíž,abych mu viděla do tváře.Neviděl mě,snad by ani nevnímal,kdybych na něj promluvila.Byl hezký a mně se zdálo,že jsem snad hezčího kluka ještě neviděla.Bylo divné,že tak hezký kluk není na diskotéce,kde by ho určitě obletovalo hejno holek,a že tu stojí a padají mu slzy z očí.Když jsem spatřila jeho ústa,viděla jsem,že si s někým povídá,ale nikdo tam nebyl.Až po chvíli jsem si uvědomila,že ta slova patří někomu,kdo už věčně spí.Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku.Šeptal něco,ale já mu nerozuměla.Až po chvíli vzlyk zesílil a on řekl:“Proč jsi mi odešla?“.V tu chvíli bych se nejraději vytratila.Položil na hrob květiny,otevřel lucerničku a zapálil svíčku.Vyndal z kapsy džín kapesník,otřel si oči a vtom mě uviděl.Na chvíli se zastavil svýma modrýma očima na mě.Byl to pohled zlý a hrubý,ale jeho hlas nebyl vůbec zlý.Promluvil:“Potřebuješ něco?“.Nezmohla jsme se ani na slovo,otázal se tedy znovu,ale já se rozbrečela.Přišel ke mně a řekl jen,abych neplakala,že život je strašně zlý.Chtěla jsem se omluvit,ale nezmohla jsem se ani na hlásku.Dovedl mě k lavičce a tam mi půjčil kapesník.Utřela jsem si slzy.Chtěla jsem mu pomoct,ale on začal zkracovat pro mě trapnou chvíli.Konečně jsem ze sebe vyrazila:“Promiň,já nechtěla.“.“To nic“ odpověděl on a začal vyprávět svůj příběh.“Jmenovala se Kiki,vlastně Nikola,ale všichni jí tak říkali.“.Poznali se na diskotéce.Líbila se mu a tak ji vyzval k tanci.Připadala mu jako bohyně,kterou seslali z nebe.Chodil jí naproti ke škole,ona jemu k průmyslovce.Byli šťastní.Jen jednou se pohádali,ale netrvalo ani půl hodiny a už byli spolu.Jezdili ven,na koncerty.Půjčovali si svoje věci a kamarádi jim říkali manželata.Když mi o tom Jirka vyprávěl,bylo mi zase do pláče.Nedovedla jsem udržet slzy,plakal i on.Bylo hrozné vidět kluka brečet.Když jí bylo šestnáct,chodili spolu právě rok.Oslavovali to s kamarády na chatě.Ráno přátelé odešli a oni zůstali sami.Snídaně v trávě jim připadala slavnostní.V té chvíli se cítili nejspokojenější na celém světě… Jirka najednou ztišil řeč.“Bylo právě takové vedro jako dnes a my jsme se už předešlý den domluvili,že si vyjdem do přírody.Kamarádi nám nabídli,že nás odvezou autem kam budeme chtít.Jeli jsme k tedy ke krásnému jezeru.Večer jsme šli zase tancovat,když zábava skončila,naposledy jsme se políbili a nasedli každý do jiného auta.Naposledy jsme se potkali na křižovatce“.Jirka přišel domů a šel spát.Uprostřed noci mu volali z nemocnice,že tam přivezli jeho těžce zraněnou dívku.Celou cestu běžel.Ani neví,jak se tam dostal.Doběhl do pokoje,kde ležela Niky.Její vlasy byli ještě od krve.“V očích měla pohled,na který nikdy nezapomenu.Jen krátce je otevřela a řekla:’Bylo tu tak krásně .Nechce se mi odcházet,ale musí to být ’.Pak se otočila na rodiče a zašeptala:‘Za všechno vám děkuji!’.Potom usnula a všichni museli jít z pokoje pryč.Matka se zhroutila.Byl jsem najednou sám,chtělo se mi umřít.Dávali nám malou naději.Zbytek noci jsem prochodil před nemocnicí,nevěděl jsem jestli ještě žije.Svítalo.Nastal nový den a ve mně bylo malé mrazení.Zemřela až k ránu,po velkém krvácení.Ještě jednou nám dovolili se na ni podívat a pak ji odvezli.Stál jsem tam na chodbě.Nechtěl jsem tomu uvěřit tomu,že už ji nikdy neuvidím,neobejmu.Celý měsíc jsem nikam nechodil.Celý měsíc jsme nikam nechodil.Kašlal jsem na školu,na všechno.Od rána do večera jsme stál u jejího hrobu a vyčítal si,že jsme ji nechal jet samotnou s opilým řidičem.Vždyť kdyby jela semnou,nic by se jí nestalo…Nikdy už s žádnou nechci chodit,teď mě nech samotného.Děkuji ti.“.Těmito slovy se semnou rozloučil.Šla jsme ze hřbitova a tekli mi slzy.Lidi se na mě dívali.Ještě několikrát jsme se potkali.Potom odešel na vojnu.Zůstali jsme přátelé.Ani jeden z nás nepomyslel na to,že bychom spolu mohli chodit.Tak uplynul čas a Jirka má teď ode mě každý den kopretiny.Je to právě měsíc co se zabil v autě.Snad schválně.Všichni mu říkali sebevrah,ale já jediná vím,proč to udělal.Bylo to pro něj vysvobození.Leží teď vedle sebe a jsou stále spolu… Je horké léto.Sedím pod rozkvetlou lípou,v ruce držím kopretiny,na které padají mé slzy.Povídám si s nimi-jsou tu semnou. |